Má srdce...
Má srdce na dlani. Nabídněte si.
Jde si jen tak po ulici. Můžeme jí říkat K. Vypadá tak spokojeně, skoro by se dalo říct šťastně. Hlavu plnou ideálů, hlavu plnou představ, hlavu plnou lásky. Tak, jako si znudění studenti během přednášek donekonečna malují krychle v prostoru, ona si maluje svou budoucnost. Jindy to možná nevypadá tak okatě, je to tím sluníčkem? Všichni jakoby se mu poddávali. A ona, K., špunty v uších, na očích tmavé sluneční brýle. Dává jí to pocit naprosté volnosti. Má potřebu jen tak se rozeběhnout a začít tančit. Přímo tam, před očima celé té přeplněné ulice. A snad by to opravdu i udělala. Když v tom se před ní zničehonic objevila postava. Zná ji. Jak by ne, je to ta stejná osoba, která už několik dní zaměstnává její myšlenky. To ona je příčinou té zasněné nálady K. Proto to bodnutí u srdce. Všichni ho známe. Jakoby se vám v tu chvíli srdce zastavilo. A nejen srdce, ale i mozek, vaše nervové pochody jsou tak zpomalené. Už je čas něco říct. Otevři pusu, pokus se. Ne. Nejde to. Kromě pár frází se teď na nic nezmůže. „Dobře, ať je to tak. Nechám za sebe promluvit činy,“ pomyslela si K. A v tom samém okamžiku si sáhla pod tričko, zaryla se nehtem do kůže a vytáhla, co hledala. Věc? Nemůže to být věc. Je to plné života. Bez přestání to tluče, rychleji a rychleji. Dokonce i barva toho předmětu svědčí o jakémsi jeho vnitřním životě a energii. Stejná barva, jako když se díváte za horkého letního dne do slunce, ale jste nuceni zavřít oči pod náporem toho bodavého světla. Zavřete oči a nemáte před sebou nic jiného než to nekonečné životadárné červené pole. Ano, srdce. K. si ho bez rozmýšlení položila na dlaň a nabídla ho jí, postavě. „Je tak krásné a plné života, chtěla bych si s ním pohrát,“ řekla si v duchu postava. Pomalu k němu vztáhla ruku. K. jenom sledovala, jak se prsty postavy chtivě semkly kolem jejího srdce. Byla za ten pohyb tak ráda. Věděla, co má teď následovat, a už natahovala na oplátku svou prázdnou ruku směrem k hrudi postavy. Ale postava se nečekaně otočila zády ke K., rychlým pohybem odtrhla půlku srdce a sevřela si ji v dlani. Druhou polovinu bez povšimnutí odhodila na zem a utekla. Když se K. vzpamatovala, sebrala ze země zdrceně zbytek svého srdce. Nebylo už ale tak krásné. Bylo vybledlé, tlouklo jen zdrženlivě, jakoby v něm cosi vyhaslo. „Přece mi zase doroste, už tolikrát dorostlo,“ řekla si K., zasunula srdce zpět do rýhy na hrudi a vydala se opět na cestu.
Za několik měsíců se K. toulala zase těmi stejnými ulicemi. Už ale vypadala jinak. Hlavu sklopenou, čelo jedna velká vráska, prázdný výraz očí. Očí? To už snad ani nejsou oči, ale jen dvě tmavé lesklé bulvy, kterým chybí jiskra, dívají se na vás unyle a bez sebemenšího zájmu. Ale na hrudi K. bylo něco zajímavého, něco, co rudě prosvěcuje. Toho rudého předmětu si povšimlo i malé děcko, které procházelo spolu se svou matkou kolem K. „Mami, podívej! Jak to nádherně září. Chtěl bych to mít!“ K. malého chlapce uslyšela, otočila se a upřela na něj prázdný pohled, z kterého až mrazilo. Potom lehce zvedla ruku k tomu rudému předmětu, který jí prosvítal zpod trička, vzala ho naposledy do dlaně a hodila chlapci k nohám. Chlapec se okamžitě sehnul k nabízenému předmětu a dychtivě ho sevřel ve svých drobných ručkách. Ale po chvilce zase předmět položil na zem a s protaženým obličejem se obrátil k matce, „Přestalo to zářit. A ani v tom nic není, je to prázdné. Už to nechci!“ Nato ho matka vzala za ruku a s úsměvem odpověděla: „Ale no tak, neplač. Najdeme ti nějaké jiné. Lepší.“